Verze: 1.1   

Duchovní cesta

Tento velice stručný úryvek ze třetího zpěvu Bhágavata Purány pojednává o vnitřní duchovní cestě jako nejvyšší formě jógy. Vyhledání útočiště u Nejvyššího Ducha skrze pohroužení do vlastního zářného Já, zbaveného vnějších připoutaností, prostého radostí a nářků, je prohlášeno za nejprospěšnější metodu, kterou lze s úspěchem dosáhnouti Brahma.

श्रीभगवानुवाच योग आध्यात्मिकः पुंसां मतो निःश्रेयसाय मे ।
अत्यन्तोपरतिर्यत्र दुःखस्य च सुखस्य च ॥१३॥

Vznešený pravil
Jóga ducha je dle mého lidem nejprospěšnější.
V ní spočívá plné utišení všech strastí i radostí.

Obecným problémem člověka je vášeň, plodící radost a bolest v kontaktu s příjemnými a nepříjemnými objekty smyslů. Nalézt úlevu od těchto projevů je těžké, takže metoda, nabízející tuto možnost, může být skutečně považována za nejprospěšnější. Jóga je považována za takovou to metodu, neboť v důsledku její praxe dochází k utišení vášní a odpoutání od radosti a bolesti, které sužují mysl. Slovo adhyátmika znamená „duchovní“. Existuje mnoho druhů jógy, kterou lze ve své podstatě přeložit nejlépe jednak jako „metodu“ a jinak jako „stav soustředění“. Přestože jóga obsahuje i různá cvičení tělem, tato kulminují ve cvičení duchovních a právě duchovní sebekázeň přináší onu zmiňovanou úlevu. Mudrc Kapila v tomto úryvku z Bhágavata Puráńy, uvažuje o józe, jejímž hlavním cílem je právě dosažení oné ukázněnosti ducha, jako o zásadní metodě, jíž by se rozumný člověk mohl věnovat, neboť každého z nás obklopuje mnoho strastiplných i radostných záležitostí a vědomí je jimi zmítáno jako loď na rozbouřeném moři. Pro zvídavé čtenáře bude jistě zarážející, že se Kapila snaží utišit i radost. Z hlediska jógy je však radost jen důsledkem nadšení či zápalu, tedy projevem vášně. Vášnivost je ve své podstatě nevyrovnaností ducha. Kdo v sobě chová vášeň pro určitou věc, v její přítomnosti se cítí šťasten, zatímco bez ní trpí. Osoba, která za pomoci vhodné metody podmaní své vášně, nebude více ovládána vnějšími okolnostmi a její štěstí bude trvalé a nepodmíněné, nikoli závislé na momentálním stavu jejího okolí.

तमिमं ते प्रवक्ष्यामि यमवोचं पुरानघे ।
ऋषीणां श्रोतुकामानां योगं सर्वाङ्गनैपुणम् ॥१४॥

Tuto tedy vyložím Ti, kterou jsem, bezhříšná, dříve sdělil
mudrcům toužícím slyšeti jógu ve všech oddílech skvělou.

Mudrc Kapila nyní hodlá vyložiti jógu, metodiku, složenou z mnoha částí, vedoucí k duchovnímu pokroku a dokonalé vyrovnanosti ducha. Jóga se dělí na část přípravnou, obsahující různá nařízení ohledně životního stylu, cvičební, týkající se těla a dechu, a psychickou, která pracuje se smysly a myslí. Cílem je dosažení stavu úplné vyrovnanosti, kdy mysl není rozrušována vnějšími okolnostmi a spočívá bez radosti a strasti uklidněna sama v sobě. Z verše je patrné, že pokusů o vyložení či představení takového cvičebního systému bylo v minulosti již vícero a vždy po nějaké době se stává, že dojde k oživení původního výkladu novým poučením. Podstatou mudrce je, že touží naslouchat a dozvědět se to, co je rozumné. Dříve mudrci pobývali v lesích, kde měli své poustevny a věnovali se askezi a meditaci v přírodě. Dnešní doba neumožňuje každému žít na vesnici či v lese. Duchovní svatyně je ve své podstatě samo naše fyzické tělo, v jehož nitru nachází se duch, planoucí jako plamének na knotu olejové lampy. Výraz „bezhříšná“ poukazuje na skutečnost, že Kapilova matka byla kvalifikována svým charakterem pro to, aby mohla přijmout od učitele, jejího syna, jógovou nauku. Bez určitých základních kvalifikací, které se týkají charakteru a životního stylu, není možné předpokládat, že osoba využije pokyny ke svému prospěchu a jakýkoli výklad v duchu jógových poučení je zbytečná ztráta času. Pouze ti, kteří jsou již sami dostatečně vnitřně vyzrálí a připraveni vydat se na cestu sebe-zdokonalení, mohou využít různých oddílů jógy k tomu, aby svého vytouženého cíle bezpečně dosáhli a nalezli skutečně trvalý klid vlastního ducha.

चेतः खल्वस्य बन्धाय मुक्तये चात्मनो मतम् ।
गुणेषु सक्तं बन्धाय रतं वा पुंसि मुक्तये ॥१५॥

Jeho vědomí věru vede k upoutání či osvobození ducha.
Ke kvalitám lnoucí váže, Duchem zanícené osvobozuje.

Člověk, který obrátí své vědomí ke kvalitám hmoty, tedy do vnějšího světa, bude těmito kvalitami a jejich produkty vázán. Osvobození lze dosáhnout jedině připoutáním k tomu, co tyto kvality přesahuje, podle nauky k Absolutnímu Duchu. Lidé běžně lpí na fyzické kráse, majetku, rodině a požitcích smyslů. Fyzická existence však vede k postupné ztrátě. Člověk přestane být krásný, přijde o majetek, rodina jej opustí a smysly již nebudou schopny si více užívat. Takovému období se říká stáří a mnoho lidí se stává nešťastnými ještě mnohem dříve, neboť příroda souží člověka již od narození. Umírající často touží po tom, co budou muset opustit, co jim zbylo. Svou existenci pevně spojili s konkrétním místem a časem. Když umírají, nevidí ničeho více, nežli to co znají. Odcházejí, aby se znovu navrátili do světa zrodů. Jejich existence je utrpení, spojené s koloběhem znovuzrozování a umírání, kterému se říká Samsára. Naproti tomu o jóginech se tvrdí, že tento proces dovedou ukončit. Provádějí různá cvičení, která v posledku vedou k odpoutání ducha od hmoty a přivedení vnitřního Já k Nejvyššímu Duchu v procesu, zvaném spojování, neboli jóga. Duchovně napojená bytost, která svou nepatrnou existenci dovede vnímat jako vymaněnou ze sevření prostorem a časem, setrvává dle nauky po smrti těla ve světě Brahma a nemusí se znovu rodit do pomíjivé existence. Lidské tělo je pouze jedním z bezpočtu možných a lidé si často mylně myslí, že oni jsou lidé a ti ostatní se od nich čímsi odlišují. Ve skutečnosti vyvěrají všichni tvorové z jediného zdroje a duch, obývající různé fyzické schránky je v každé jednotlivé tímtéž, podobně jako plamen, hořící na různorodých knotech. Pýcha, vedoucí ke zneužití lidské existence ke smyslovému požitku a nezodpovědnosti vůči ostatním tvorům, vytváří ideální podmínky k tomu, aby další zrození bylo pro ducha čirým utrpením. Zodpovědný přístup proto vede k úctě ke všem tvorům a zbavování se všech připoutaností k hmotě. Průzračný duch se nemusí ničeho bát. Kdokoli je však pevně vázán žádostí po hmotě, aniž by to tušil, připravuje se na život v dalším hmotném těle, které zdaleka nemusí být lidské. Jak praví české přísloví, pýcha předchází pád.

अहम्ममाभिमानोत्थैः कामलोभादिभिर्मलैः ।
वीतं यदा मनः शुद्धमदुःखमसुखं समम् ॥१६॥

Nečistot, povstalých z pocitů „Já a moje“, žádosti a lakoty
zbavená čistá mysl, ani nešťastná ani šťastná, je vyrovnaná.

Úhlavním nepřítelem člověka je hmotná žádost, vycházející z mylného pojetí, že okolní předměty lze vlastnit jednotlivcem. Kdo je takto poblouzen, pachtí se dnem i nocí po tom, co nenáleží žádnému člověku, co je ve skutečnosti pouhý přelud, podobně jako sněhová vločka. Dokud je zima, vločka zůstává vločkou, jakmile vyjde slunce, vločka roztaje a je z ní voda. Lačnění po tom, co má charakter podobný sněhové vločce, zakládá hloupost nevědomosti. Dokonce ani vlastní povahu není možné si přivlastnit. Vše je v pohybu a majetnictví je cesta strastí, vedoucí k neklidu ze ztráty toho, co podmíněnému Já zůstává drahé, od čeho se neumí odloučit ani na okamžik. Přitom do tohoto světa přicházíme nazí a svět opět opouštíme, aniž bychom si sebou čehokoli mohli vzít. Jsme tady na návštěvě a přitom se chováme jako malé děti, které si berou to, co se jim líbí, abychom plakali, až bude třeba se vrátit domů. Žádosti a lakota zaslepují ducha a odvádějí jeho pozornost špatným směrem. Místo aby člověk využil svůj drahocenný čas k tomu, aby se rozvinul jako bytost, pachtí se za pomíjivými jsoucny, která nemůže si ponechat. Ten, kdo se zbavil žádostí a setrvává v klidu, jeho mysl není nešťastná ani rozjařená, nepodléhá proměnám a díky tomu je vyrovnaná a klidná. Klid mysli je zdrojem její vnitřní čistoty, ze které se rodí pocit neskonalého štěstí, bohatství a radost jóginů. Pochopí-li člověk, že nejvyšší blaženství nezíská ničím v tomto fyzickém světě a zaměří-li pozornost do vlastního nitra v meditaci, získá tím mnohem více, nežli by mohl veškerým bohatstvím hmotným.

तदा पुरुष आत्मानं केवलं प्रकृतेः परम् ।
निरन्तरं स्वयंज्योतिरणिमानमखण्डितम् ॥१७॥

Tehdy duch sama sebe, jediného a hmotě nadřazeného,
bezprostředně sebe-vyzařujícího, jemného a neděleného, …

Verš tvoří první polovinu svázaného dvojverší, která popisuje duchovní princip Puruša, zakoušený v meditaci adeptem jógy. Když člověk oprostil své vědomí od vnějších rozptýlení a není svazován žádostmi, lakotou ani nenávistí a dalšími nevhodnými produkty připoutanosti k světu, je schopen spočívat v klidném rozpoložení mysli ve vlastním Já. V tomto stavu pak nahlíží jak celý svět spočívá v duchu a jak hmota je jen určitý nestálý přelud. Hmota není ničím nežli energií ducha a celý svět je vědomý, byť si to člověk nehodlá stále připustit. Bývaly doby, kdy lidé jiné barvy pleti byli vnímáni jako bezduší. Některé skupiny lidí se domnívají, že zvířata nemají ducha a jsou to jen stroje. Většina se domnívá, že rostliny nemají ducha. Málo z nás si umí představit, že nerosty by mohly mít duchovní základ, avšak pouze adept nauky o Brahma si je vědom toho, že vše bez rozdílu z ducha vychází, na duchu se svou mírou existence podílí a do něj vstupuje a v něm zaniká, neboť duch je základem všeho. Na rozdíl od hmotné podstaty je duch sebe-vyzařující, což znamená, že sám sebe poznává, zatímco hmota je mentální konstrukt v jehož rámci je každý objekt čímsi, co samo o sobě nic neví. Jedině duchem objekt dává se být poznán. Proto svět ve své hmotné podstatě potřebuje ducha, aby nabyl smyslu, zatímco on sám je sobě přítomen již od podstaty, a neexistují-li formy, spočívá v hlubokém, vyrovnaném pohroužení, které je nejvyšším cílem jógy. Duch je nejjemnější princip, nerozdělený, nemající charakter částic. Namísto toho proniká vším jako jednolitá bezrozměrná a přitom nekonečná podstata, zvaná Brahma.

ज्ञानवैराग्ययुक्तेन भक्तियुक्तेन चात्मना ।
परिपश्यत्युदासीनं प्रकृतिं च हतौजसम् ॥१८॥

… skrze poznání a odříkání, vědomím stmeleným láskou
spatřuje povzneseného, a podstatu hmoty, pozbytou sil.

Duch je čiré vědomí, nadřazené hmotě. Hmota je pojem, uměle vytvořený na tom, co je ve skutečnosti pouze Duch. Takové pojetí zastává Śiva Samhitá a mnoho dalších textů, které se opírají o nauku jógy a védánty. Nevědomost způsobuje, že se člověk nechává ovládat pudy a jedná pomýleně a jako žíznivý tvor, hledaje na poušti vody, putuje za pouhým odrazem horkého vzduchu. Na první pohled se svět jeví být skutečný, avšak podrobné zkoumání odhaluje, že většinu prostoru nevyplňuje nic z toho, co člověk jako skutečné vnímá. To, co si lze ohmatat, co je vidět, cítit anebo je jinak vnímatelné, je tvořeno převážně prázdnotou, tedy tím, co vidět ani cítit není. Fyzická jsoucna se proto jeví být spíše jako řídké houby, anebo ještě lépe, jako souhra sil, které vytvářejí pocit něčeho tam, kde je něco úplně jiného. Hmatá-li slepec na slona, záleží na tom, kde se jej dotkne, aby získal úplně jinou představu o tom, co před ním stojí. Projevený vesmír je mnohem ohromnější nežli slon, naprosto přesahuje možnosti člověka a veškeré teorie o jeho původu jsou jen ohmatáváním slona slepými mravenci. Tendence je přitom taková, že cokoli působí a interaguje s naší přirozenou smyslovou soustavou, považujeme za jsoucí, zatímco ostatního si nejsme vědomi a vnímáme proto zbytek jako pouhopouhé nic. Tím dochází někteří hloubavci k přesvědčení, že vše vzniklo z ničeho. Je to však „nic velmi naivní“, které sice může být „ničím“ z pohledu smyslů, přesto však taková definice jeho pravou podstatu pouze skrývá. Moudrý muž dávno odložil iluzi prázdnoty a plnosti, která je pouhou souhrou světla a tmy. Povznesený nad dualitu vnímá jedinou energii, mocnou sílu Nejvyššího Vládce, kterým je Duch, vědomí vládnoucí hmotě. Tento Duch, označovaný v textech jógy jako Íśvara, v textech védánty jako Brahma a v textech sámkhji jako Puruša, je skutečnou podstatou a cílem hledání, neboť je zdrojem veškerého bytí. Pouze rozumný tvor, naplněný láskou, poznáním a odříkáním, dokáže přemoci své sobecké zájmy a nahlédnout svět v jeho vlastní podstatě, bez nutnosti zneužívat projevené pro své vlastní nízké potřeby. Mudrc není zloděj a neprohlašuje, že mu cokoli ze světa patří. Místo toho se cítí být sám majetkem světa jako celku, a své vědomí chápe jako drahokam, vědro naplněné vodou, odrážející paprsky jediného Slunce. Toto Slunce, které se nachází vysoko na obloze, ozařuje ze své pozice veškerenstvo. V každém svém odrazu je přítomno jakoby celé, přestože se vždy jedná jen o jeden jeho aspekt. Každý jedinec je pouhým aspektem Nejvyššího a ze své pozice se k němu má možnost obracet a hledat v meditaci zdroj světa, který smyslům zůstává vždy skrytý. Pro adepta jógy ztrácí hmotná příroda svou magickou sílu a již jej neovládá, neboť obrátil se k Duchu.

न युज्यमानया भक्त्या भगवत्यखिलात्मनि ।
सदृशोऽस्ति शिवः पन्था योगिनां ब्रह्मसिद्धये ॥१९॥

Pro jóginy není příznivější cesty k dosažení dokonalosti Brahma,
než použitím láskyplné náklonnosti k Vznešenému, úplnému Duchu.

O dosažení Nejvyššího lze usilovat mnoha cestami, mnoha různými způsoby, avšak dle názoru autora tohoto textu, není příznivější cesty, nežli rozvíjením láskyplné náklonnosti k Němu. Tento verš přímo implikuje Nejvyšší Bytost, plnou všech dokonalostí, která je osobním božstvím, nikoli pouhým mentálním přeludem či pomůckou v meditaci. Někteří myslitelé mají za to, že soustředění vědomí na osobní aspekt nejvyššího představuje překážku v cestě za jakousi neosobní podstatou, neboť neuvažují ani na okamžik o možnosti existence Božstva, nadřazeného veškerému projevenému i neprojevenému, bytí i ne-bytí, tedy světu barev, tvarů, vůní, chutí a zvuků. Přehlížejí přitom doktrínu o duchu, odhalující smysl existence jako zakoušení. Svět ve své podstatě vznikl z Brahma, které je Duchem Nejvyšším. Je možné se k němu obracet skrze různá jména, ačkoli je třeba vědět, že se jedná vždy o popis, který přesahuje. Obdiv k rozměrům nekonečnosti je záležitostí smyslovou, zatímco prožitek vnitřní blaženosti, zvané ánanda, se týká vnímavého ducha. Nejde o hmat, chuť či jiný smysl, ale o vnitřní podstatu samotného átmá. Ve svém vlastním individuálním Já, představujícím pouhý zřetel, lze nahlížet Nejvyšší Brahma ze své pozice skrze vnitřní obrat. Jakmile je vědomí adepta staženo od okolního světa a zaměřeno do nitra sama sebe, lze za pomoci upřímné náklonnosti a lásky k Nejvyššímu dosahovat dokonalosti jógového transu. Jedině duch obsahuje city, hluboké pohnutí, vycházející z jeho bytí bytím. Cesta za duchem je cestou, rozvíjející jeho samu podstatu, tedy vědomí. Proto také cílem cesty není stát se kamenem či splynout v nevědomí a nicotě, nýbrž rozvinout se jako opravdová bytost, žijící ve spojení s Absolutním Duchem.