UMEI-Ryú Nin-pó Taijutsu

JaFa Engine 6.5

Jujutsu a Taijutsu „od Meika Skosse“

Japonská bojová umění beze zbraně existují již velmi dlouhou dobu. První odkazy na takováto neozbrojená umění válčit mohou být nalezena v nejstarších historických záznamech Japonska, jakými jsou Kojiki (záznamy z dávných časů) a Nihon Shoki (chronologie Japonska), které vyprávějí o mytologickém stvoření země a založení japonské císařské rodiny. Další náznaky mohou být nalezeny ve starších záznamech a obrázcích, které zobrazují SUMAI (nebo Sumó) NO SECHIE, rituál císařského dvora v Naře a Kjótu, vykonávaný za účelem věštění a k zajištění bohaté úrody. Tyto systémy neozbrojeného boje začaly být známy jako JU-JUTSU, mezi ostatními příbuznými termíny, během období Muromači (1333–1568), podle DENSHO (tradovaných svitků) různých RYÚ-HA (válečných tradicí, „škol“) a historických záznamů.

Někteří vymezují JU-JUTSU a podobná umění spíše omezujícím způsobem jako systémy „neozbrojeného“ boje zblízka, které se užívaly k poražení nebo kontrole nepřítele stejně neozbrojeného. Základní metody napadení zahrnují vrážení, strkání, seky, údery pěstmi, kopy, házení, držení, znehybňování, škrcení a páky na klouby. BUSHI (tradiční válečníci) vynaložili mnoho úsilí, aby vyvinuli efektivní metody obrany, zahrnující odrážení nebo blokování úderů, seků a kopů, a umění přijímat hody a pákové techniky (jinými slovy jak dopadnout dobře a svým „pohybem“ zajistit neutralizaci efektu dané techniky), jak se uvolnit z nepřítelova úchopu a změnit nebo posunout svou pozici za účelem vyhnutí se nebo úplné neutralizaci útoku.

Z širšího pohledu, který se zakládá na vlastních osnovách mnoha klasických japonských umění mohou však tyto styly býti spíše definovány poněkud přesněji jako neozbrojené metody zacházení s nepřítelem, který je ozbrojen, společně s metodami používání druhořadých zbraní jako jsou JUTTE (obušek), TANTO (nůž), nebo KAKUSHI BUKI (skryté zbraně), jako RYOFUNDO KUSARI (řetěz se závažím) nebo BANKOKUCHOKI (druh boxeru), k přemožení ozbrojených nebo neozbrojených protivníků. Navíc, termín JU-JUTSU byl také často užíván s odvoláním se na taktiky boje zblízka, které se používaly dohromady s hlavními zbraněmi bojovníka: KEN či TACHI (meč) , YARI (kopí), NAGINATA (tyč zakončená kratším mečem), a BO (tyč).

Tyto techniky boje zblízka tvořily důležitou část různých bojových systémů, které byly vyvinuty za účelem použití na bojišti. Mohou být obecně charakterizovány jako buď SENGOKU JIDAI (Válečné období, 1467–1568) KATCHU BUJUTSU či YOROI KUMIUCHI (bojování se zbraněmi nebo praní se v brnění), nebo EDO JIDAI (období Edo, 1600–1868) SUHADA BUJUTSU (bojování v normálním obleku toho období – kimono a hakama).

JMÉNA SYSTÉMŮ NEOZBROJENÉHO BOJE A BOJE ZBLÍZKA

Přestože se o těchto uměních hovoří především v obecném smyslu jako o „JU-JUTSU“, existovalo mnoho různých jmen pro tyto typy technik a taktik, které se liší od RYÚ k RYÚ. HADE, HAKUDA, JUJUTSU, KEMPO (Sekiguchi-ryú, Araki-ryú, Seigo-ryú), KOPPO, KOHUSOKU, a KOSHI NO MAWARI (Takenouchi-ryú a Yagyu Shingan-ryú), KOWAMI, KUMIUCHI, SHUBAKU, TODE, TORITE, YAWARA(JUTSU) (Tenshin Shoden Katori Shinto-ryú, Tatsumi-ryú a Shosho-ryú), a YORI KUMIUCHI (Yagyu Shingan-ryú) jsou některé ze slov, která byla užívána v oněch dobách. V některých tradicích, jako například Takenouchi-ryú a Yagyu Shingan-ryú, se užívalo více nežli jednoho pojmu k odkazu na různé části jejich učebních osnov. Každé z oněch slov označuje systémy různého obsahu a jemně odlišné co do technických charakteristik.

VÝVOJ SYSTÉMŮ NEOZBROJENÉHO BOJE A BOJE ZBLÍZKA

Nehledě k tomu, kde žijí, lidé tráví mnoho svého času vyvíjením a zdokonalováním metod používání zbraní za účelem lovu a boje. Pokud jsou osobní zkušenosti a vhledy (často získávané přímo na bojištích) úspěšné, napomáhají jednotlivcům ustanovit příslušné „styly“, „školy“, nebo „tradice“ – v Japonsku pak BUJUTSU RYÚ-HA.

V porovnání s bojovými uměními prázdnýma rukama, které pocházejí ze sousedící Číny a Koreje, japonské JU-JUTSU systémy kladou větší důraz na házení, znehybňování nebo držení, páky na klouby a techniky škrcení. ATEMI-WAZA (techniky úderů) jsou až druhotné důležitosti ve většině Japonských systémů, zatímco Čínské CHUAN-FA (Jap. Kempó) zdůrazňuje údery, seky a kopy. Obecně panuje pocit, že japonské systémy HAKUDA, KEMPÓ a SHUBAKU vykazují do určité míry čínský vliv ve svém kladení zvláštního důrazu na ATEMI-WAZA, zatímco systémy, které jsou odvozeny z čistěji japonských zdrojů nevykazují žádné specielní preference pro tyto techniky, ale budou jich užívati pouze jen když je to vhodné.

Existuje mnoho důvodů proč se japonská umění vyvinula tímto způsobem. Zaprvé, nastala hlavní změna v přístupu k válčení za doby SENGOKU-JIDAI v porovnání s přístupem z dřívějších dob. Bojování bylo zosobněno širokým záběrem na bojišti. Bushi, oblečení v brnění, bojovali po celém místě v natlačené pranici – což nebily vodné podmínky ve kterých by úder do soupeře pěstí nebo nohou mohl být zvláště efektivní. Denní taktiky boje z bezprostřední blízkosti volaly po přiblížení se k nepříteli, shození jej k zemi a popravení.

Dalším důvodem pro druhořadé zdůrazňování ATEMI-WAZA v japonských systémech je fakt, že dokonce i když váš oponent neobléká žádný druh ochranného oblečení, stejně je velmi obtížné porazit (zabitím či ochromením) trénovaného bojovníka jediným úderem; za těchto okolností selhání je pravděpodobnější nežli úspěch. Pokud vaše pokusy selžou, nepřítel použije zbraně, kterou má při sobě, aby vás porazil. Nejdůležitější věcí je potom nedovolit mu, aby použil svou zbraň. Je-li to meč, pak musíte být schopni kontrolovat jeho pravou ruku a zabránit mu v tom, aby ji na vás vztáhl, nebo, povede-li se mu ji napřáhnout, musíte být schopni zabránit mu, aby jí použil proti vám. Běžně viděné příklady tohoto druhu technik mohou být shlédnuty v KIME-NO-KATA (Druzích rozhodnutí) v NIKIKAKE (obnažování meče), a KIRIOROSHI (sestupném seku), judo technikách založených na starších Ju-jutsu formách Tenjin Shinyo-ryú. Na druhé straně, pokud jste vy tím, kdo drží meč (nebo jiný druh zbraně), musíte být schopni osvobodit z nepřátelského sevření, otevřít vzdálenost, a zavést efektivní protiúder, taktiku, která se vyskytuje v četných technikách z Yagu Singan-ryú.

Z těchto důvodů byly techniky boje z blízka esenciální jak pro policejní důstojníky tehdejšího Šógunátu, tak pro vojáky, aby jim umožnily překonat nepřítele v situaci neozbrojenosti nebo ozbrojenosti „podřadnou“ zbraní. Ve skutečnosti nastávaly situace, kdy použití své vlastní zbraně bylo buď obtížné, nebo nemožné. Bushi se většinou uchýlil ke svému meči když byl v ohrožení, ale existovaly některé situace, ve kterých mu nebylo dovoleno jej použít. Jedním z příkladů byl pánův hrad. To byla příčina události, která je vzpomínána v „Chushingura“ (Příběh 47 Ronina), kde Pán Asano vytáhl svůj meč uvnitř hradu Edo a pokoušel se zabít Pána Kiru, protože jej urazil. Jednalo se o veliký přestupek, potrestatelný smrtí, a jeho život i panství byly proto odňaty, což nakonec vedlo ke slavné mstě.

Další typický užitek JU-JUTSU válečníky byl, když vysoce postavený válečník byl napaden někým z nižší třídy. V takovém případě, dokonce i když nízko postavený válečník ASHIGARU (běžný voják, nejnižší úroveň Bushi) například byl rozhodnut napadnout s vytaseným mečem, řekněme generála, bylo by to neslušné pro výše postaveného oficíra použít zbraně proti tak obyčejné osobě; proto válečník také potřeboval schopnost ovládat a podmaňovat nepřátele způsobem, který slušel jejich postavení…


Meik Skoss
Jujutsu & Taijutsu

Some Background Information
on Warrior Close Combat Systems

(Publikováno s vědomím autora)

Překlad: Agni Varman