UMEI-Ryú Nin-pó Taijutsu

JaFa Engine 6.5

Jujutsu „Asijská bojová umění“

Někteří japonští historici považují Takenouči-rjú založenou Takenouči Hisamorim za jádro džúdžucu-rjú ze kterého vznikly všechny formy džúdžucu. Práce na toto téma (jako např. ty, které provedl Fudžita Seiko) ukázaly, že tyto nároky nejsou zcela správné. Původnější styly „prázdné ruky“ jako bojové techniky existovaly již od pozdní doby Heian, ale byly zařazeny pod velké zbraně. Bojovou technikou Takenouči-rjú lze považovat za zlom, od kterého je možno jasně identifikovat různé systémy. I když Takenouči mohl jíž dříve praktikovat boje „prázdnou rukou“, vytvořil svou rjú až v r. 1532 a vypůjčil si pro ni podstatnou část technik ze sumó. Tedy metody bojového sumó, které již dříve stály u zrodu bojových systémů kumiuči. Takenouči je použil jako základ pro nové bojové umění. Legenda vypráví, že Takenouči byl inspirován jamabušim (horským mnichem), který jej naučil 5 technik držení a ukázal mu výhody kratších zbraní proti dlouhým. Takenouči pak navrhl bojovou metodu pocházející z různých zdrojů, která byla známa pod jménem kogusaku. Je to pasivní forma boje, jejímž ústředním motivem je používání meče. V žádném případě nevyžaduje, aby bojovník nebyl ozbrojen. Tato metoda a jí podobné byly později zatříděny pod společný název džúdžucu. Džúdžucu je souborný název pro četné styly boje, které si nejsou podobné ani v technice ani na pohled. Je to kolektivní název pro všechny tyto bojové formy. Džúdžucu se objevilo až dlouho poté co vznikly popisované formy. Džúdžucu se často mylně definuje jako metoda boje beze zbraně proti neozbrojenému nebo ozbrojenému nepříteli. Džúdžucu i když zdůrazňuje techniky beze zbraně používá také techniku malých zbraní, které jsou mimochodem stejně dobře použitelné jako velké zbraně. Džúdžucu je proto možno definovat jako bojový systém beze zbraně i používající rozmanitých zbraní a kterého je možno použít proti ozbrojeným nebo neozbrojeným nepřátelům. Vždy to byl druh boje, který nezakazoval žádné chvaty. Svazující pravidla a předpisy se objevily až později, kdy bojová forma degenerovala na estetickou záležitost. Pravé džúdžucu zahrnuje metody kopů, úderů, použití kolen, házení, skrčení, blokování kloubů, používání některých zbraní a držení a svazování nepřítele. Většina systémů však zdůrazňuje pouze jeden nebo dva aspekty z celé škály. Je důležité si uvědomit, že boj džúdžucu byl vždy v bugei druhotným systémem. Byla to metoda boje, která doplňovala techniky použití meče různých rjú. Kendžucu vyvinulo techniky boje zblízka prázdnou rukou daleko dříve než začaly být známy jako džúdžucu. Jiný druh džúdžucu zdůrazňoval estetický charakter vyvinutý nezávisle na systémech používajících velké zbraně. Tento systém se vyvíjel od poloviny 17. stol. a dosáhl svého vrcholu v období Meidži a Taišó. Arima kritizuje toto estetické džúdžucu:,,… při každodenním cvičení se musí uchylovat ke studiu toho, co není podstatné ve skutečném utkání. Mohou se pak ukázat nedostatky při skutečném soupeření. Zde tedy je možno vidět, že džúdžucu se odchýlilo od svého původního praktického účelu…"

Význam obou typů džúdžucu je nesporně veliký, avšak my se v této kapitole budeme věnovat především bojové formě. Džúdžucu, které se stalo nezávislé na starším bojovém rjú nebo které se vyvíjelo bez bojové zkušenosti, nemůže být účinné v boji. Právě tento typ džúdžucu se rozšířil na Západ. Místo, aby toto džúdžucu zahrnovalo, v rámci bugei, řadu různých stylů boje se zbraní, nebere, ve svém přístupu k boji tuto skutečnost vůbec v úvahu. Estetickému džúdžucu chybí rozmanitost zbraní. Naproti tomu bojové džúdžucu má svůj původ v rámci systému většiny zbraní a lze jej použít v mnoha situacích a za jistých okolností je proti zbraním i účinné.

Mezi 725 oficiálně doloženými systémy džúdžucu, které se v Japonsku vyvinuly, byly i metody, které se později zahrnovaly pod název atemi. Byly to metody útoku na zranitelná místa na těle nepřítele (kjúšo). To byl jeden ze základů pro původní systémy boje „prázdnou rukou“, které se označovaly jako džúdžucu. Atemi bylo důležitou součástí sumai a bojového sumó a později stejně důležité pro džúdžucu. Systematické studium atemi vzniklo v Japonsku relativně pozdě, teprve na počátku období Edó (1600). To, že taktika japonského atemi se opozdila za vyvinutějšími čínskými systémy a bojovými systémy Koreje a Okinawy, které Číňané ovlivnili, má několik důvodů.

Atemi jako součást čínských systémů čchüan-fa („pěstní metoda“) vzniklo a rozvíjelo se již v prvých válečných dobách. Její vývoj daleko předbíhá japonské sociální struktury. Nicméně, čchüan-fa ve svém posledním vývoji v Číně bylo z velké části výsledkem úsilí lidí, kteří neměli vazbu na vojenské kruhy a hledali prostředky, jak čelit útlaku ze strany vlády nebo cizích mocností. Čchüan-fa se stalo symbolem hledání sebevyjádření a znakem vnitrostátního neklidu. Čínští bojovníci, kteří příslušeli k nízké společenské třídě, byli vyzbrojeni různými zbraněmi a byli experty v jejich používání, takže nepociťovali potřebu znát používání prázdné ruky – čchüan-fa. Proti cizím vojenským silám a metodám nebylo čchüan-fa dostatečně funkční. Vyvíjelo se však mezi mnichy a obyčejnými lidmi. V Japonsku naproti tomu byla společnost vedena aristokratickou třídou bojovníků, společenskou třídou, která měla exkluzivní právo vlastnit zbraně. Atemi se omezovalo na třídu bojovníků. Zpočátku bojovníci tuto techniku opravdu potřebovali, ale časem zbraně omezily její účinnost a tak s poklesem potřeby se ztratila i nutnost dalšího vývoje atemi – na rozdíl od Číny.

Techniky atemi zahrnuje používání kterékoliv anatomické části těla k zasazení rány na životně důležité body na těle nepřítele. Jsou to ruce, klouby, prsty, lokty, paže, kolena, nohy, chodidla a dokonce i hlava. Je možno ji použít k zasazení úderu. Umění atemi, které předcházelo džúdžucu, bylo v obdobích od Nara do Azuči-Momojama v neprokazatelném stupni ovlivňováno čínským boxem a nakonec pak silným cizím vlivem okinawské „prázdné ruky“, která byla silně čínsky „zabarvena“. To bylo během období Taišó (1912–26). Během počátečních metod boje prázdnou rukou v Japonsku, bylo atemi velice důležité, protože výzbroj (včetně brnění) byla minimální. Jak se bojovníci začali lépe vyzbrojovat, ztrácelo však svou posici. Atemi bylo nahrazeno údery tupým koncem meče, holí, kopím, halapartnou a dokonce i koncem luku. Tato rozšířená interpretace atemi vyžadovala větší studium.

V průběhu vývoje se spolu setkávaly různé metody boje a vzájemně se ovlivňovaly až dospěly do formy džúdžucu. Některé z těchto metod byly: koši-no-mawari, hobaku, tajdžucu, wadžucu, torite, kenpo, kakuda, šubaku a jawara. Tyto formy a celá řada dalších se vyvíjely po dlouhou dobu až do poloviny 17. století. I když všechny názvy jsou japonské, některé z nich popisují formu atemi, která je ve své podstatě čínská. Navíc většina těchto systémů odvozuje něco ze staré metody chytání jako je v sumai. Žádné dva z těchto systémů nejsou přesně tytéž. Mnohé z nich jsou si podobné. Především to, že používají minimální množství zbraní a různé formy fyzického a mentálního tréninku, který povzbuzuje bojového ducha. Odklon od těchto zásad oslabil džúdžucu. Džúdžucu je jediná forma bugei, která neodvozuje své jméno od žádné zbraně, kterou i používá, ani od formy, ale z původního základního principu. Často se považuje za čistě obranné umění, podle kterého znalec tohoto umění nezačíná akci, pokud není přímo napaden. To je však mylné. Džúdžucu bylo vždy obranné i útočné. Ti, co byli u zrodu džúdžucu, nebyli tak naivní ani idealističtí, aby omezovali tuto techniku na pouhou obranu. Uvědomovali si, že útok v nejpříhodnější okamžik je v rámci širší koncepce džú legitimní a proto jej i používali. Džú je čínský znak s významem „poddajný“, „harmonický“, „adaptabilní“ nebo „poddajný“. Obvykle se džú překládá jako, jemný" a na Západě se obvykle mylně interpretuje. Zápaďanovi to podsouvá význam „úplný nedostatek funkčně použité síly“. To však nikdy v džúdžucu neplatilo, bylo zde někdy třeba veliké síly k poražení nepřítele. Techniky džúdžucu nejsou jemné i když se někdy provádějí s takovou lehkostí, rychlostí a účinností, že tak vypadají. Snaží se napojit na směr síly protivníka a ovládat ji. Tato „jemnost“ by tedy měla být správněji vyjádřena jako „flexibilita“; ve významu, že se mysl i tělo adaptuje na situaci a uzpůsobuje jí ve prospěch toho, kdo tuto metodu používá. Navíc princip džú není tak všepronikající, jak věří zastánci tohoto systému. Orientální úsloví praví: „Vrba nepraskne pod tíhou sněhu.“ Z toho některé systémy odvozují filosofii celého rozsahu mechanických akcí systému. I když snad sníh „nezlomí vrbu“, správně uplatněná síla to však dokáže. Nepřítel, který útočí s takovouto silou, nemůže být odvrácen pomocí džú. Všeobecně však džúdžucu nemělo, jako hlavní, útočnou taktiku, protože zde bylo dost jiných a účinných útočných systémů v rámci bugei.

Zlatý věk džúdžucu se datuje od konce 17. do poloviny 19. století. Pak různé síly způsobily rozpad bojových forem džúdžucu. Opravdový bojový styl džúdžucu zůstal součástí bugei-rjú v rámci velkých zbraní, které současně i podporoval. Avšak když v období Tokugawa v zemi zavládl mír a mnoho bugei se přeměnilo v budó, ztratilo džúdžucu svou bojovou vitalitu. Některé džúdžucu rjú se staly jen abstraktními a přehnanými. Později to byly právě ty-to druhy džúdžucu, se kterými se svět seznámil. Třída bojovníků, která vyvinula a udržovala bojové džúdžucu pomalu upadla v zapomenutí.

Prostí lidé, vyloučení z hierarchie buši a tedy i z bugei, snažili se nalézt vlastní verzi džúdžucu a setkali se s tím nejnižším produktem – estetickou variantou. Nebyla zde přítomna bojová zkušenost buši a tedy ani nebylo lepšího řešení. Úsilí prostých lidí mělo sice podporu některých buši, protože to, že byli zbaveni své profese – války – spolu s dalšími sociálními změnami způsobilo, že těžko hledali obživu. Někteří učili formy bugei jako džúdžucu podle nových požadavků. To nakonec vedlo ke koncepci uměleckého a krásného předvádění technik, krásných pohybů dosahovaných s použitím minimální síly. Tato koncepce se rozvíjela až do absurdity. Džúdžucu se stalo uměním předvádět zručnost a obratnost. Porážka protivníka se stala prostým podáním lepších výkonů. Džúdžucu pak rovněž ztratilo popularitu. Ledabylá ukázka džúdžucu předvedená na neznalé osobě způsobila, že pojmy džúdžucu a hulvátství se staly synonymem. Postupně se džúdžucu stalo veřejnou zábavou a zkomercializovalo se. „Falešné ukázky“ přenesly bojovou techniku z oblasti praktického boje do oblasti komerce a snahy získávat slávu.

Džúdžucu rjú se stalo základem pro dva eklektické japonské systémy a to džúdó a aikidó. Tyto dva systémy, i když již nemají vztah ke skutečnému boji, se snaží zachovat něco z formalizované bojové tradice tím, že provádějí i výpůjčky ze starších systémů.


Draeger & Smith
Asijská Bojová Umění

Comprehensive Asian Fighting Arts
Překlad: Phdr. Boris David