UMEI-Ryú Nin-pó Taijutsu

JaFa Engine 6.5

Trestní právo, „Přiměřená sebeobrana“

Základním právním dokumentem, který alespoň trochu řeší problematiku použití sebeobrany v reálné situaci napadení, je trestní zákon ČR, tj. zákon č.140/1961 Sb. (poslední novelizace zákonem č.218/2003 Sb., který platí od 1.1.2004).

Hned v §1 tr. z. je nám ozřejmen jeho smysl, kde se dočteme, že „Účelem trestního zákona je chránit zájmy společnosti, ústavní zřízení České republiky, práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob.“. To je vcelku pochopitelné.

V trestním zákonu jsou mimo jiné definovány tzv. „okolnosti vylučující protiprávnost“, což označuje takové činy, které jsou svými rysy shodné s trestným činem, ale nejsou za trestný čin považovány a tudíž se na ně nevztahují žádné sankce. Typickým příkladem těchto „okolností vylučujících protiprávnost“ jsou §13, §14 a §15 trest. zákona, které definují nutnou obranu, krajní nouzi a oprávněné použití zbraně (rozuměj civilní osobou). Pojďme se teď na jednotlivé paragrafy podrobněji podívat. § 13 tr. z. – nutná obrana: „Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.“ (citace tr. zákona)

Podstatou nutné obrany je odvrácení útoku, který je veden na zájmy chráněné trestním zákonem, většinou činem, který by jinak byl považován za trestný čin namířený proti útočníkovi (např. ublížení na zdraví útočníkovi). Projdeme si teď podmínky nutné obrany. K nutné obraně je oprávněn kdokoliv, což nám dovoluje použít nutné obrany i v případě napadení třetí osoby (tzv. pomoc v nutné obraně). Jednání skrze nutnou obranu je vždy vedeno pouze proti útočníkovi či jeho zájmům. Pokud bude útočníků více, je přípustné použít nutnou obranu proti kterémukoliv z nich, bez ohledu na jeho postavení či ozbrojení.

Samotný útok musí splňovat mnohé právní podmínky. Útokem se dle práva rozumí úmyslné protiprávní jednání člověka (tj. fyzické osoby). Primárně musí útok ohrožovat zájmy chráněné trestním zákonem (viz §1), musí přímo hrozit nebo dokonce již probíhat (tj. soupeř vám gesty vyhrožuje, ohrožuje vás zbraní, slovně napadá, apod.). Samotný útok musí být reálný, tj. nesmí se jednat o domnělý útok, kdy potenciální napadený se brání ještě dříve, nežli potenciální útočník vůbec zaútočí. Mimoto po eliminaci útoku nesmíme protivníka, v případě že již neútočí, sami napadnout.

Zákon definuje, že obrana musí být přiměřená povaze a nebezpečnosti útoku – obranou může být způsobena i větší škoda, než jaká hrozila, nesmí však jít o hrubý nepoměr. Nutná obrana tedy nemůže překročit hranice potřebné k odvrácení útoku a jak do síly a druhu použitých prostředků, tak do času, ve kterém obrana probíhá. Přiměřenost obrany se posuzuje dle intenzity útoku a všech dalších okolností případu. Nicméně většina odborníků se shoduje, že v reálnosti institutu nutné obrany je třeba brát ohled na to, že co do intenzity by měla být účinná obrana vždy silnější než útok. Ačkoliv při obraně můžeme použít zbraň, musíme být zvláště opatrní, aby nedošlo k nepoměru mezi způsobem útoku a námi způsobenou škodou. Škoda může být v nutné obraně způsobena jedině na zájmech útočníka (nelze tedy do obranného jednání zapojit třetí nezúčastněnou osobu např. tak, že ji užijeme jako živý štít a nastavíme ji do směru útoku – např. bodnutí nožem).

Příklad, poněkud přitažený za vlasy, ale reálný:

Dva muži se dostali v restauraci do hádky, šermovali proti sobě rukama a nadávali si. Při hádce dal první muž druhému políček. V tom okamžiku druhý muž vytáhl z kapsy nůž a bodl prvního muže do ruky, následně pak do boku. V tomto případě nepůjde u druhého muže o nutnou obranu, protože jeho obrana byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, který proti němu vedl první muž.

Překročením hranic nutné obrany, tzv. „vybočení z mezí nutné obrany“ neboli exces může nastat v několika případech. První exces nastane, když je obrana zcela nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku (např. soupeř vás uchopí za oděv a vy mu použitou obranou zlomíte ruku). Druhým exces nastává, když obrana není současná s útokem (v obraně je pokračováno ještě v době, kdy útok již evidentně skončil nebo byla provedena v době, kdy útok ještě bezprostředně nehrozil). Třetím případem excesu je problém, kdy se jedná o domnělý útok (tzv. putativní) – např. v noci k nám na ulici někdo přistoupí a chce nás jen požádat o oheň, my se ale cítíme ohroženi a bráníme se, jako bychom byli skutečně napadeni (posuzuje se podle ustanovení o skutkovém omylu, popř. přichází v úvahu spáchání trestného činu z nedbalosti).

Druhý příklad, tentokrát ze života:

Na ulici je dvěma skinheady napaden neznámý člověk. Přispěcháte mu na pomoc. Jednoho ze skinheadu zpacifikujete, když druhý vytáhne boxera a vrhne se na Vás. Instinktivně sáhnete po noži a jediným bodnutím mu zasadíte smrtelnou ránu. Opět se nejedná o nutnou obranu, ale o tzv. exces, kdy obrana nebyla zjevně nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku. Řetěz není oproti noži chladnou zbraní, kterou by bylo možné způsobit nebezpečné rány (bráno po právní stránce), tj. obrana byla nepřiměřená a tudíž se jedná o smrt z nedbalosti.

§ 14 tr. z. – krajní nouze: „Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil.“

Podstatou krajní nouze je, že činem, který by byl jinak trestný, je v krajní nouzi odvraceno nebezpečí hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem. Toto nebezpečí může být způsobeno živelní silou, člověkem nebo jinak (např. útok zvířete).

Stejně jako u nutné obrany, i krajní nouze nastane pouze za určitých podmínek. K jednání v krajní nouzi je oprávněn kdokoliv, tj. nejen ten, jehož zájmy jsou ohroženy (pomoc v krajní nouzi). Krajní nouze se svou podstatou liší od nutné obrany v několika zásadních bodech. Jednání v krajní nouzi může směřovat proti zájmům kohokoliv (např. užití cizí věci k odvrácení hrozící škody, apod.), nebezpečí nelze za daných okolností odvrátit s méně závažnými následky a ten, komu nebezpečí hrozí je povinen je snášet (např. pracovníci určitých profesí – hasiči, policisté, lékaři – jsou povinni snášet nebezpečí, které vyplývá z jejich poslání).

Podobně jako u nutné obrany i zde musí být nebezpečí skutečné (reálné) a musí přímo bezprostředně hrozit proti zájmům, které jsou chráněny trestním zákonem (viz §1).

I zde může nastat několik vybočení neboli excesů. Typicky prvním excesem je situace, kdy výsledek našeho konání je stejně závažný nebo ještě závažnější než nebezpečí, které hrozilo původně. Dalším excesem časový faktor, kdy jednání nebylo provedeno v době, kdy nebezpečí bezprostředně hrozilo. Posledním vybočením z hranic krajní nouze je povinnost zasahujícího snášet hrozící nebezpečí (např. lékař, který nepomohl při autonehodě, by mohl být souzen za neposkytnutí pomoci, popř. újmě na zdraví z nedbalosti).

§ 15 tr. z. – oprávněné použití zbraně: „Trestný čin nespáchá, kdo použije zbraně v mezích zmocnění příslušných zákonných předpisů.“

§ 89, odstavec 5 trestního zákona: „…zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším.“

Trestní zákon tady odkazuje na příslušné zákonné předpisy (např. Zákon o Policii ČR, Zákon o obecní policii a další), kde je použití zbraně velmi přesně a konkrétně definováno. Některá ustanovení mluví výslovně o případech, kde musí být naplněny podmínky §13 trestního zákona, jiná ustanovení formulují podmínky nutné obraně podobné, kde však nemusí být dány znaky §13 trestního zákona, ale postačí splnění podmínek speciálního předpisu. Obecně pro použití zbraně platí, že oprávněná osoba je: povinna dbát nutné opatrnosti, zejména, aby nebyl ohrožen život jiných osob, a co nejvíce šetřit život a zdraví osoby, proti které zákrok směřuje,

oprávnění použít zbraně neznamená současně oprávnění v každém případě usmrtit osobu, proti níž zákrok směřuje. Dojde-li při uplatňování práva za použití okolností vylučujících protiprávnost ke zranění osoby, proti které směřovala naše obrana či zákrok, jsme povinni ihned, jakmile to okolnosti dovolí, poskytnout zraněné osobě první pomoc a zajistit lékařské ošetření. Pokud tak neučiníme, vystavujeme se nebezpečí spáchání trestného činu §207 tr. z. neposkytnutí pomoci. Dále jsme povinni (obzvláště, dojde-li k usmrcení osoby) informovat o této skutečnosti orgány Policie a být nápomocni při vyšetřování okolností celého případu, aby mohla být objasněna oprávněnost našeho jednání, tj. dokázána nutná obrana či krajní nouze. Mimoto také existují určitá omezení, která říkají, že v krajní nouzi nesmíme užít násilí proti těhotné ženě, osobě vysokého věku, osobě se zjevnou tělesnou vadou nebo chorobou a osobě mladší 15 let, vyjma případů, kdy jednání těchto osob bezprostředně ohrožuje život a zdraví nás nebo jiných osob nebo hrozí větší škoda na majetku a nebezpečí nelze odvrátit jinak.

Obecně se s použitím sebeobrany v reálné situaci pojí další zákony, především následky nepřiměřené obrany, ohrožení ostatních osob či zabití. Může se proto jednat o §202 tr. z. výtržnictví, §219 tr. z. vražda, §221 – §224 tr. z. ublížení na zdraví či §225 tr. z. rvačka.


Michal Janoušek