UMEI-Ryú Nin-pó Taijutsu

JaFa Engine 6.5

Zdroje potravy, „které příroda nabízí“

Vlochyně bažinná

V našem okolí existuje spousta věcí, které můžeme jíst, aniž si to plně uvědomujeme. Jdete-li se projít do lesa, většinou na každém kroku roste, nebo žije něco, co se dá nějakým způsobem pozřít. Na jaře raší mladé lístky mnoha rostlin, na podzim dozrávají různé plody a po celý rok rostou houby. V tomto článku se vás pokusím seznámit se základními informacemi o některých zdrojích potravy v naší přírodě.

Orsej jarní

Pokud na jaře (viz. Jarní příroda) vyrazíte někam na vlhké louky, nejlépe podél potoka, zcela jistě narazíte na žlutokvětou orsej jarní. Mladé lístečky poskytují zdroj vitamínu C, podzemní hlízy zase škrob. Listy jíme syrové před rozkvetením, protože pak se v nich hromadí mírně jedovaté látky. Podzemní části nejlépe najdete po jarních deštích, kdy se objevují na povrchu (jsou obnaženy vlivem odnosu nezpevněné půdy). Doporučuje se je uvařit jako zeleninu. Na stanovištích, kde se vyskytuje orsej, neroste žádná podobná jedovatá rostlina – snad jen mnohem větší, nápadnější a mírně jedovatý blatouch bahenní.

Šťavel kyselý

Několik dalších druhů bylin můžeme použít jako salát. Stejně jako u orseje sbíráme mladé lístečky. Například kontryhel, kopřiva, pampeliška…Většinou se však moc nenajíte, protože starší listy jsou u pampelišek hořké a u kopřiv pálí. Ostatní druhy mohou mít starší listy poživatelné, ale není dobré se jimi příliš moc najíst, protože náš žaludek není stavěn na zpracování takové potravy. Mezi chuťově nejlepší listy by asi patřily listy šťovíků. Kyselou chuť způsobuje kyselina šťavelová. Z tohoto důvodu se nesmí konzumovat v příliš velkém množství, neboť škodí našemu zdraví tvorbou krystalků šťavelanu vápenatého v těle. Stejná skutečnost platí i pro šťavel kyselý z jehličnatých lesů, ten však již nechutná tak dobře.

Tis červený

Na podzim nám rostlinná říše poskytuje poněkud chutnější zdroje potravy. Dozrávají různé plody, které jsou většinou bohaté na vitamíny a další prospěšné látky. Nejznámější jedlé druhy jsou všeobecně využívané a povědomí je v jejich případě značné. Spíše bych upozornil na určité prudce jedovaté bobulovité rostliny. Velice nebezpečný je tis červený. Ve volné přírodě je vzácný (např. podél Berounky), ale často pěstovaný v parcích (či do přírody příležitostně vysazovaný). Celý strom obsahuje jed taxin (i dřevo). Pro představu se udává, že čaj uvařený z 50 g jehličí, již obsahuje smrtelnou dávku. Nejlákavější na celé rostlině jsou plody. Semena obaluje červená hmota (míšek), která představuje jedinou nejedovatou část rostliny. Pozor však, po spolknutí semene se vám může vést hodně špatně. Míšek chutná sladce a lepí se.

Břečťan popínavý

Další, pro děti až smrtelně jedovaté, mohou být okrasné rostliny pnoucí se po zdech a plotech. Některé z nich můžeme najít i ve volné přírodě. Ne všechny druhy obsahují jedovaté látky, na druhou stranu nejsou ani jedlé (většinou plodí bobule – kuličky, které nejvíce lákají k snědení). Často pěstovaný břečťan popínavý patří mezi rostliny prudce jedovaté.

Rulík zlomocný

Černé lesklé bobule plodí rostlina lidově nazývaná čertova třešeň. I zde si člověk musí dát pozor, v atlase ji najdete pod jménem rulík zlomocný. Několik plodů může způsobit tragické následky, zejména dětem. Mnoho rostlin je popisováno v různých atlasech jako jedovaté, některé z nich lze avšak bez újmy požívat. Horská borůvka vlochyně bažinná způsobí příznaky otravy po požití alkoholických nápojů. Poznáte ji podle odlišné chuťi, po rozmáčknutí mezi prsty se objeví její bílý obsah. Jestliže sbíráte normální borůvku, máte po chvíli fialové prsty, to se vám s vlochyní nestane.

Hřib satan

Daleko chutnější zdroj potravy nám poskytují houby. Většina lidí sbírá jen ty, co mají ve spodní části klobouku rourky. Taktika je to v podstatě správná, jen se musíte vyhnout hořkým druhům (hřib žlučník, hřib kříšť…), jejichž určení nemusí být pro nezkušeného houbaře snadné. Pozor i na ty hřiby s červenými rourkami naspodu klobouku – obsahují jedovaté látky ničící se ale varem. Pokud tedy neprojdou alespoň 30 minutovým vařením, bude vám asi špatně. Nikdy také tyto houby neochutnávejte syrové. Například hřib satan (vzácný) by vás mohl potrápit po spolknutí neuvařeného kousku až 6 hodin. Když tyto houby uvaříte, chutnají výborně. Jen hřibu satanovi se raději vyhněte. Roste v teplých oblastech na vápenci pod duby, vyskytuje se už jen řídce a je chráněný.

Muchomůrka zelená

Něco k houbám, které většina lidí nazývá prašivky. Identifikace této skupiny nečiní potíže, vše co nemá rourky (většinou s lupeny na spodku klobouku). Na prvním místě si naši pozornost zaslouží asi nejjedovatější houba na světě – muchomůrka zelená a jí příbuzné druhy. Samotný druh muchomůrka zelená roste v teplých oblastech a to převážně v listnatých lesích. Klobouk nabývá různě zelené barvy, na noze má prsten a na spodku kalich (pochvu). Tyto znaky vám umožní vyhnout se této smrtelně jedovaté houbě. Existují i bílé variety a zbylé příbuzné druhy jsou také bílé, ty nalézáme převážně v jehličnatých lesích. Lidé si nejvíce pletou muchomůrky s holubinkami, bedlami a žampióny. V našich lesích roste několik zeleně zbarvených holubinek, ale nikdy nemají pochvu ani prsten. Měl by je tedy teoreticky poznat i slepý člověk. „Umělci“ sbírající zelené žampióny nebo bedly, jsou na nejlepší cestě do pekla. Peklem si představte několika denní trápení otravou a následné umírání na zničení jater. Snad ani moderní medicína vám nepomůže, pokud přijdete pozdě. Bedly a žampióny nikdy nezelenají a nemají pochvu! Ochutnávání nám při určování moc nepomůže, pokud nejste odborníci.

Holubinka olivová (jedlá)

Jediná skupina hub, kde můžeme celkem úspěšně uplatnit naši chuť, jsou holubinky. Nejdříve musíte poznat, že se jedná o holubinku (podle celkového vzhledu). Pak z houby kousek ochutnejte. Jestliže vás začne po chvíli pálit jazyk, houba není jedlá, necítíte-li nic nepříjemného, můžete s klidem sbírat. Určení některých druhů není lehké, proto nejste-li si jisti houbu, nesbírejte. Mezi lupenatými druhy se nalézá spousta prudce jedovatých. Do skupiny pavučinců patří i smrtelně jedovaté druhy. Podobným houbám je lépe se úplně vyhnout, v Evropě jich roste přes 800 druhů a rozpoznávání činí obtíže i odborníkům.


Jiří Kout
odborník na biologii